Tady hlídám já: divočina

17. 3. 2019

Na začátku byly kopřivy, kopřivy, kopřivy… Ale to uklidňující ticho a současně zvláštní pocit naprosto živoucího života (jakoby všechny bytosti tančili). To jsou začátky kontaktu s kouskem země / půdy / pozemku, který nám byl zapůjčen od přátelů.

Několik měsíců jsme pouze chodili a koukali, kam dopadají paprsky, kde se drží voda, kde je suchá od slunce vyhřátá půda, kde hnízdí ptáci, jaký hmyz zde bydlí, co říkají stromy…

Potom jsme se přestali bát, že narušíme geniální přírodní divokost a uvědomili si, že i lidská ruka může přírodě udělat radost. Ručně jsme vyrthali kousek kopřiv a mezi vykoukla tráva, v létě jsme párkrát pokosili a tráva se sama začala roztahovat, vznikl palouček s trochou kopřiv, ale na okrajích stále vládli (a do teď vládnou) kopřivy. Mají tu své místo!

První mini záhonky se snahou něco vypěstovat nakrmili všechny možné obyvatele (hmyz, slimáci, hraboši, myšky atd.). Ale i tak nám něco nechali…